Cesty tam a zase zpátky
Red
Jack Ketchum
Jediným životním potěšením stárnoucího veterána z války v Koreji byl jeho čtrnáct let starý nejlepší přítel člověka, pes Red.
Zmáčknutí spouště, kterým zpovykaný výrostek jen tak pro zábavu starci psa zastřelí , rozpoutá sled událostí, v nichž se odhalují a lámou charaktery a kdy se pýcha a pocit moci ukáže ve své pravé podobě. Jacku Ketchumovi se v prostém, přímočarém příběhu podařilo to, na co jiní autoři potřebují stovky stran. Atmosféra houstne, děj se stupňuje, hrůzu však nebudí bytosti z jiných světů, ale zdánlivě ctihodní občané. Jack Ketchum napsal knihu, jejíž poselství je významnější než kdy předtím – domýšlí důsledky, kam se zřítí svět, pokud lidé v něm nedokáží přiznat svou chybu a říct: „Omlouvám se, je mi to líto.“
Jack Ketchum (vlastním jménem Dallas Mayr, nar. 10. listopadu 1946, v Livingstonu, New Jersey), je americký spisovatel, scénárista a herec. Je držitelem čtyř cen Bram Stoker Awards. Mnoho z jeho románů včetně Reda , bylo zfilmováno.
http://www.csfd.cz/film/235345-red/prehled/
z originálu "Red" přeložil Martina Löflerová.
ilustroval: Andrej Sujetov Kostič
Edice Cesty tam a zase zpátky, svazek 65
vázaná
Počet stran 176
vydáno 2015
ISBN: 978-80-7287-209-1
doporučená cena: 228,- Kč
ukázka:
1)
“O co vám jde, pane Ludlowe? Chcete peníze?”
Ludlow zaznamenal, že už není Av. Byl teď pan Ludlow.
“Ne pane. Mě jde v týhle věci o nějakou spravedlnost. Chci, aby se ten chlapec přiznal k tomu, co udělal. Aby řekl, že se kvůli tomu cítí opravdu hrozně, že je mu vážně mizerně z toho, že si toho psa i mě vůbec kdy všimnul a že za to bude potrestán, protože každej slušnej člověk ví, že si trest zaslouží.
A tohle je na vás, pane McCormacku. Je to váš chlapec.”
2)
“Tohle není žádná hloupost,” řekl mu. “Sakra, krev není voda. Už jsi někdy ochutnal zvířecí krev?
Chutná úplně stejně jako ta tvá. Proč by lidská krev měla být nějak lepší, drahocenější nežli psí, to mi pověz? Psovi to tak rozhodně nepřipadá. Ani já to tak nikdy neviděl. Red byl součástí rodiny.
Mám za to, že svý rodině něco dlužíš. A ty si to myslíš taky, jinak bys o tom se mnou nemluvil.”
3)
“Ale mám za to, že s vášní je to jako s tím větrem támhle ve stromech. Chvíli vane prudce a cítíš, jak je mocnej a čistej. A možná, že vane tak dlouho a tak silně, že i ty tak začneš žít. Jakoby se ten vítr stal tvojí součástí, jakoby by byl něco zásadního, jestli víš, co tím myslím, něco, bez čeho si život ani nedokážeš představit. Ale jednou ten vítr pomine. A tak žiješ dál, bez toho, že by ti čechral vlasy.”
4)
Zvedl psa a na okamžik ho přepadly podivně jasné myšlenky a pocity, udeřily jej tak, jako ta fantomová bolest po cestě sem. V tuhle chvíli věděl něco, co se potvrdilo teprve v průběhu mnoha
následujících dní a týdnů, že se v něm odehrává proces, který vůbec nemohl předvídat. Že svým způsobem jsou on i pes teď jedna duše a jedno tělo. Že jeden je sice naživu, ale přesto neživý a
druhý mrtvý a přece ne zcela. Že jsou součástí příběhu, který jim přisoudila půda a krev, která je urputná a neochvějná a nesmiřitelná, která je nad všechny znalosti života i lidský rozum. Pochopil, že jedinou obranou je dobrota srdce a byl s tím srozuměn.
