Mezirocky
V náruči dejvický noci
Ivan Hlas, Marcela Titzlová
Zpěvák, textař a skladatel Ivan Hlas v rozhovoru s Marcelou Titzlovou připomíná pestré okamžiky svého života, včetně těch, o kterých dosud veřejně nehovořil. Od první kytary, která mu záhadně spadla z nebe, přes báječná Šakalí léta pod psa až po putování z Hanspaulky do Zemí vzdálených.
Pro někoho je Ivan Hlas bílý indiánský náčelník, pro někoho spíš poslední pražský bohém, ale v každém případě zůstává originálním muzikantem, který se rád vrací k dobám, kdy hrál v hospodě na konečné náhodně zvolené tramvaje, prodával v Karlíně knihy, roznášel poštu nebo dělal v Národním divadle čalouníka. Vždycky chtěl být hodný syn, jen se mu to vždycky trochu vymklo. Vždycky chtěl mít sám hodně dětí a je rád, že se mu to splnilo. V knížce nechybí ani to ostatní, co přináší náruč dejvické noci… plus bohatá obrazová příloha.
Edice Mezirocky, svazek 6
Vázaná
Počet stran 176
vydáno 2019 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7287-230-5
doporučená cena: 269,- Kč
ukázka:
Jak probíhalo natáčení demosnímků k muzikálu Šakalí léta?
To se nakonec zvrhlo v jeden významný večírek. Kamarád, muzikant Honza Volný měl v okálu v Radotíně malé studijíčko, najeli jsme tam všichni najednou, kapela Nahlas, Pepa Pilař, Honza Kalousek, Anna K., dcerka Káťa, s námi basy piv a lahve Čtyř růží, což byl tehdy náš kapelový nápoj. Chyběl jenom majitel studia Honza Volný, byl někde na cestách, ale velmi kvalitně ho zastoupil dosavadní asistent Ivo Balon. A vypukl permanentní mejdan. Já tam do underwoodky po tátovi ťukal texty s takovou naší představou o tom filmu, někdo nahrával kytaru a někdo spal. Třeba Petr Pištora spal dva metry od aparatury, pak se probral, dal si panáka a šel natáčet piano. Všechno jakoby odsýpalo samo. Já vlastně dodneška nechápu, jak takový množství alkoholu mohlo vést k jednoznačně pozitivním výsledkům. Dokonce i lidem, kteří tam bydleli, ten hluk čtyřiadvacet hodin denně nevadil, naopak. Dokonce zřídili samostatnou mejdanovou místnost, kde odpočívali a bavili se ti, kteří zrovna netočili. Pepa Pilař tam třeba hrál na akustickou kytaru, a když mu někdo řekl, že je na řadě s natáčením, jenom předal nástroj dalšímu.
Byla tam i tvoje dcera Kateřina, tehdy Buriánková, dnes Svobodová, která zpívala hlavní hrdinku?
Ano, a na Káťu jsem dával zvláštní pozor, protože jí bylo teprve šestnáct. Sblížili jsme se tehdy po docela dlouhé době, protože před tím jsem v jejím životě moc nefiguroval. Respektoval jsem, že vyrůstá v jiné rodině. Ale tohle byla správná příležitost a doba. Dnes se věnuje naplno hudbě, tak se vídáme častěji.
Dodrželi jste termín na předání nahrávek?
Podařilo se to, ale skoro na minutu. Jakub Mejdřický, který to celé financoval, nám řekl přesné datum a hodinu, kdy musí být všechno hotové, do půlnoci. Čekal na nás v jednom baru na Barrandově a my jsme do poslední chvíle míchali a pak za ním v euforii vyrazili. Nikdo o to nechtěl přijít. Honza Volný, který se mezitím navrátil z cest, vezl lidi i v kufru svého auta. Těch aut a kufrů ale bylo víc a za deset minut dvanáct dojela celá banda za Jakubem do baru. Dali jsme barmanovi tu nahrávku, aby ji pustil a zesílil zvuk na maximum. Jak ji pouštěl pořád dokola, přidali se k nám i úplně cizí lidi a čím dál víc nadšení s námi trsali až do rána. Jakub koupil velkou lahev šampaňského a říkali jsme si, že se nám to asi povedlo.
Lišily se ty demosnímky hodně od finální verze, která se objevila ve filmu?
Zásadně ne, ve filmu byly jen líp zaranžované. V téhle věci jsem byl s Honzou Hřebejkem a Petrem Jarchovským ve sporu, protože bych ty demáče nejradši nechal syrové tak, jak jsme je tehdy přivezli. Přesný, úplně semknutý. To byl totiž opravdový rokenrol. Chápu, že pro film se hodily líp jiné parametry, ale zároveň si dobře uvědomuju, že kdyby se tehdy použily ty demosnímky, byla by ta energie soustředěná ve filmu dvojnásobná. To ale nejde. Scénickou muziku k Šakalím letům dělal Ondřej Soukup a s ním jsem se tehdy hádal nejvíc. Říkal mi, že byl najatej na filmovou hudbu, tu že udělá co nejlépe, a rokenrolu stejně nerozumí, tak jsme se vlastně nakonec dohodli. Na finální natáčení písniček jsme objednali sál na Petynce, Jardu Suchánka a studio Sono. Už to bylo všechno takové větší, oficiální, a začaly se řešit detaily. A pozvali jsme malýho Honzu Semotána, který ve filmu hrál ústřední postavu zvanou Kšanda, aby nazpíval sám sebe. Závěrečnou písničku Na počest hrdinům. Do dneška si pamatuji, jak ten kluk poprvé spustil. Zavřete oči… Bylo to ono.
Nechtěl si v tom filmu vedle zpívání i vystupovat?
To mě nelákalo. Jediné výhrady měl naopak Martin Dejdar, protože chtěl nazpívat Bejbyho sám, ale nakonec to zůstalo na Honzovi Kalouskovi. Takže svoji postavu zpívá opravdu jenom malej Honzík.
Z konkurzu, který se konal, vyšel nakonec i nějaký nový objev?
Ne, vše zůstalo u naší první volby. A řeknu ti, že tehdy ta práce byla vrcholem toho, jak si představuju, že má vznikat muzika. Všichni na stejné vlně, všichni se radovali. Do toho klapal můj psací stroj, zněly různé nástroje, obrovský mumraj a skoro zmatek. Ale mně to nevadilo, viděl jsem v dálce jasný výsledek.
