katalog

Já, Morousek

Stanislava Bílá

!!!Křest knihy je 17. 6. od 17.00 U Božího mlýna (Salmovská 15, Praha 2)!!! - https://www.facebook.com/events/481743674499328/

Vypráví autentický příběh nemotorného, ale milého kotěte ve své nové lidské rodině na okraji Prahy. O tom, jak to všechno začalo jeho záchranou ze slepičího kurníku a jak se z nechtěného přírůstku stal miláčkem celé rodiny včetně jejích zvířecích obyvatel.
Věčně vděčné kočičí téma zpracovala autorka způsobem, který je pro ni typický i v její původní profesi -nápaditě, svižně, s pozorovacím talentem a laskavým humorem.

Kniha osloví zejména milovníky koček a jiných chlupatých čtvernožců a také milovníky vlídného humoru. .

A tak pro mnohé čtenáře bude její přečtení opravdovým pohlazením pro duši, příjemným jako pohladit si samotného hebkého kocourka Morouska.

A to věru v dnešní době vůbec není málo…

Ilustrace příběhu autorka svěřila své dceři, vystudované ilustrátorce a také aktérce příběhu. Její výtvarný pohled dokresluje vyprávění z trochu jiné perspektivy.

ilustroval: Stanislava Hořejší

Edice No means mňau, svazek 1

Format 150x150, Vázaná

Počet stran 112

vydáno 2024 (1. vydání)

ISBN: 978-80-7287-305-0

doporučená cena: 249,- Kč

datum vydání: 09. 06. 2024

ukázka:

Obsah:

Úvod ....................................
Kapitola 1. ...........................
Jak jsem se narodil a jak jsem skončil v kurníku
Kapitola 2. ............................
Jak jsem poznal moje lidi a jak si mě adoptovali
Kapitola 3. ............................
O tom, že mám nový domov a jak jsem poznal kocoura
Morouse a fenku Bětku
Kapitola 4. ............................
Jak jsem poznal Krysáčka a že mám kamaráda
Kapitola 5. ............................
Jak jsem poznal sníh a jak chodíme s Morousem do kina
Kapitola 6. ............................
Jak jsem spadl ze střechy a jak to bylo všem fuk
Kapitola 7. .............................
Jak jsem dostal první injekci a nebyl jsem moc statečný
Kapitola 8. .............................
O tom, že mám svého osobního strážce, mou fenku Bětku
Kapitola 9. .............................
O tom, jak si začínám hrát, nebo spíš zlobit
Kapitola 10. ............................
Jak to vidí máma, ale stejně mě má ráda a co znamená drevokocúr
Kapitola 11. ............................
O tom, jaký jsem jedlík a že to nemusí vždycky dobře dopadnout
Kapitola 12. ............................
O tom, jak rostu a jak mě kocour Morous učí ještě víc zlobit
Kapitola 13. ............................
Jak jsem poznal Krásku a taky úhlavního nepřítele Zrzouna
a jak jsem se zamiloval
Kapitola 14. ............................
O tom, jak jsem se doopravdy popral, jak jsem málem umřel
a že to stálo za to
Kapitola 15. ............................
Jak se mi narodily děti, ale některé asi nejsou moje 
Kapitola 16. ............................
Jak jsem poznal, že některým lidem se nedá věřit a že do bazénu se neskáče 
Kapitola 17. ............................
O tom, jak jsem chytil ptáčka, ale máma mi ho sebrala
Kapitola 18. ............................
O tom, jak jsem potkal ježka a že s ježkem se na babu hrát nemá
Kapitola 19. ............................
O papouškovi a jak jsem si myslel, že budeme kamarádi
Kapitola 20. ............................
O tom, co mi lidi udělali a že by kastrolace měla být asi pro všechny
Kapitola 21.  ...........................
O tom, že i když jsem skoro dospělý, zlobit Morouse je pořád největší zábava
Kapitola 22. ...........................
Jak se přepočítali, když si mysleli, že jsem hloupý, a jestli je
očkování kočkování
Kapitola 23. ...........................
O návštěvách a o tom, proč my s Morousem se radši klidíme
Kapitola 24. ...........................
Jak chodím venčit mou fenku a jak mě zachránila
Kapitola 25. ...........................
Jak jsem se stal dědou a o tom, že svět by měl být plný Morousků
-----------------------------------------------------------------
Jak jsem se narodil a jak jsem skončil v kurníku

Kdysi kdesi, za hory za lesy, pod modrými nebesy…
Zkrátka v jedné malé vesničce došlo k velké události. Ve stáji na seníku se ozvalo slabé mňoukání. Koně zvedli zvědavě hlavy a naslouchali.
Nad jejich hlavami, v pelíšku vystlaném měkkou srstí, se právě narodilo šest koťat. Malá koťátka se tulila ke své mamince a ještě toho o světě moc nevěděla. Jen to, že tu je velká bílá máma s heboučkou srstí, která tak krásně hřeje a má pro své děti spoustu mlíčka.
Tak takhle jsem přišel na svět. Bylo nás šest – tři kluci a tři holky. Pět koťátek bílých jak sníh, jen já byl trochu jiný. Na hlavě, mezi oušky, jsem měl zvláštní skvrnu ve tvaru netopýra a záda s ocáskem byla kouřově šedá.
„Čípak jsi?“ zkoumala mě máma. „Máš být krásně bílý jako ostatní koťata.“
A dávala pít bráškům a sestřičkám. Já měl taky hlad, ale moc toho na mne nikdy nezbylo. Ostatní koťata sílila a rostla do krásy, jen já byl maličký a nikdo si se mnou nechtěl hrát.
„Netopýre, jdi si hrát jinam!“ vysmívali se mi sourozenci a vystrkovali mě na okraj seníku.
„Mamí!“
Ale máma byla někde na lovu, a když jsem spadl dolů, nikdo si toho ani nevšiml.
„Mami,“ slabě jsem mňoukl, ale protože mě nikdo neslyšel, vydal jsem se mámu hledat. Zpátky na seník bych se stejně nevyškrábal, tak jsem musel ven ze stáje. Svět vám byl najednou tak veliký! Mžourám udiveně na dvorek, na kterém jsem se ocitnul a na podivná zvířata, jejichž hlasy jsem slýchával ze seníku. A teď byli ti divní tvorové všude kolem mne – chrochtali, čmuchali, mlaskali, kdákali, kejhali a kdovíco ještě vydávali za podivné zvuky. Dostal jsem hrozný strach...
„Mami!“
Chtěl jsem pryč, schovat se zas někam do tmy a do tepla. Zkusil jsem utíkat, ale moc mi to ještě nešlo, nožičky se mi pletly, a nakonec jsem se rozplácl do louže. Můj krásný bílý kožíšek byl celý mokrý a od bláta. Zkoušel jsem vstát, ale nohy mi v bahně uklouzly a zase jsem spadnul. A pak se objevily slepice. Nejdřív si mě zvědavě prohlížely a pak do mě jedna ďobla.
„Co tu chceš?“
A hned druhá: „Co to je?“
A začaly mě oďobávat všechny. Ale to už jsem byl zas na nohou a ze všech sil utíkal pryč. Zalezl jsem si pod prkna na dvorku a počkal tam do tmy. Až v noci jsem zkusil zase volat mámu, ale jenom slabounce. Byla konečně tma, tak jsem si troufl vylézt ven.
„Mami!“ Ale máma nikde. A i kdyby mě našla, stejně by mě asi nepoznala. Už jsem nebyl to bílé koťátko s šedočernými fleky, měl jsem všude bláto a kožíšek slepený špinavým bahnem se zaschlou krví od klovanců. Zůstal jsem úplně sám. A navíc mi začalo strašně kručet v bříšku. Chtělo se mi brečet.
A pak jsem ucítil slabou vůni. Nesla se z takového malého domečku na dvorku, tak jsem se vydal na průzkum. No, já nevěděl, že to je kurník a že tam bydlí ty příšery s ostrým zobákem, ale něco k snědku se tam našlo. Když je hlad, i troška zrní a starého chleba je dobrá.
A tak jsem se ke slípkám nastěhoval. Brzy ráno vybíhaly ven a vracely se jen na krmení a snést vajíčko. Já se přes den schovával, ale slípky občas vajíčko rozšláply, tak jsem se naučil si na ně počkat, jen mě nesměly načapat – to mi zas uštědřily klovanců! Nestačil jsem utíkat!
Ani nevím, jak dlouho jsem v tom kurníku bydlel, ale jednoho rána mě tam našla slečna ze stavení a pak mi přinesla mlíčko – to byla taková dobrota! Potom přišla s krabicí, položila mě do ní a zavřela víko. Ani jsem se moc nebránil, byl jsem opravdu malý a slaboučký.
Pak mě někam nesla a s někým mluvila. Nastražil jsem ouška a prvně uslyšel JI.
„Tak my si ho tedy vezmeme.“


Jak jsem poznal moje lidi a jak si mě adoptovali


Tákžéé…
Když se to narodilo...
No, ono se nám nenarodilo, ono se k nám vetřelo. Respektive nikdo malinké kotě nechtěl a dceři se ho natolik zželelo, že mi nezbylo, než s horečkou sednout do auta a jet pro něj kamsi za Dobříš.
„Hele, jak je roztomilý, jaký je to malý chudáček!“ povídá dcera, když nadzvedla víko krabice.
Na fotce, která jí přišla od kamarádky, vykukovala malá rozježená hlavička. Ano, hlavička při osobním setkání seděla. Ale ten zbytek! Něco tak nechutného a smrdutého jsem jaktěživa neviděla ani necítila, ani ta rýma nepomohla. 
„Kde jste ho našli?“ ptám se slečny, která nám smraďocha předávala.
„Přidal se ke slípkám do kurníku, byla mu asi zima.“
Hm, teď už nebylo cesty zpět, tedy – čekala nás cesta zpět do Prahy se smrdutcem v krabici, vyděšeným k smrti, který si k nám domů odnášel snad všechen hmyz z celého Dobříšska. Zoufale vydával podivné skřeky, které jsme až s odstupem času vyhodnotili jako kdákání.
Je to tak. To kotě vychovaly slípky. No ano, Tarzana opice, Mauglího vlci a našeho tchoříka slepice. 
Tak vítej doma, Kovu. Takové vznešené jméno dostal.

Ukázka ilustrací:

zavřít