Nové trendy
Sex, bomby a burgery / Jak válka, pornografie a fastfood utvářely dnešní technologii
Peter Nowak
Jak spolu souvisí Paris Hilton, technologie nočního vidění, Google Earth, mikrovlnka, hranolky z McDonaldu, roboti, operace Pouštní bouře, kreditní karty, JPEG, DVD, automobily bez řidiče, internetová pornografie, pytlíková polévka, mobily, panenka Barbie, genetika, teroristi v Iráku?
Vše je propojeno technologií, jejíž rozvoj nabral od začátku druhé světové války obrovskou rychlost. Autor Peter Nowak ohledává tři „primitivní“ pudy, které se za současným rozmachem technologií skrývají: válka, sex a jídlo, a snaží se zodpovědět otázku: „Proč potřebujeme do těchto třech základních instinktů dál nějak fušovat? Jsou-li naše potřeby tak primitivní, proč je chceme pořád nějak inovovat?“
„Lidé stále bojují o jídlo a kvůli sexu a jídlo (a jiné dárky) i nadále používáme při pokusu získat na oplátku sex. Tyto pevně zapojené, proplétající se instinkty se během času staly naší posedlostí. Otevřete jakékoliv noviny nebo zapněte jakékoliv televizní zprávy a máte důkaz. Nekonečná zpravodajství a dlouhé novinové sloupky se věnují nejposlednějším událostem ve válce v Iráku, Afghánistánu a jinde, probíhající epidemii obezity nebo nejposlednější módní dietě a sexuálnímu životu celebrit či politiků zapletených do skandálu s prostitutkami. Válka, jídlo a sex jsou všude, protože to tak chceme.“
Peter Nowak je reportér CBC New Online se zaměřením na vědu a technologie. O technologii píše více než deset let a jeho práce vyšly v mnoha předních novinách v Kanadě i ve světě, včetně National Post, The Globe and Mail, the Toronto Star, The Boston Globe, the South China Morning Post, The Sydney Morning Herald a The New Zealand Herald. V roce 2009 obdržel cenu Canadian Advanced Technology Alliance za zpravodajský přínos a v roce 2006 byl Telecommunications Users Association of New Zealand vyhlášen technologickým žurnalistou roku. Peter Nowak žije v Torontu.
z originálu "Sex, Bombs And Burgers: How War, Porn and Fast Food Created Technology As We Know It" přeložil Luboš Snížek
Edice Nové trendy, svazek 17
vázaná
Počet stran 288
vydáno 2015 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7287-210-7
doporučená cena: 348,- Kč
ukázka:
Všechna prsa, která se dají tisknout
Exploze trhu s amatérskou kamerou připadla na začátek sexuální revoluce. Základní práci odvedl zoolog z Indianské univerzity dr. Alfred Kinsey svou knihou Sexuální chování muže (Sexual Behavior in the Human Male, 1948), následované Sexuálním chováním ženy (Sexual Behavior in the Human Female, 1953). Zprávy byly velmi kontroverzní, neboť nabízely statistiky, které zpochybňovaly tehdejší převážně puritánské pohledy na sex. Mezi nejpřekvapivějšími tvrzeními ve zprávách bylo, že existuje přechod k homosexualitě (např. že vlastně můžete být homosexuál jen částečně), že více než polovina mužů podvádí své manželky a že téměř čtvrtina mužů je naladěna na sadomasochismus.
Zprávy značně ovlivnily Hugha Hefnera, rodáka z Chicaga a dřívějšího reklamního textaře časopisu Esquire. Hefner, který sám vyrůstal v puritánské rodině a choval ambiciózní touhu předefinovat sexualitu, objevil v Kinseyho zprávách obrovskou inspiraci a potvrzení svých úvah. Nadějný žurnalista měl nesmírnou radost, když zjistil, že není sám, kdo chová neukojené a netradiční sexuální chutě, a že je něco takového i docela běžné.
V roce 1953 vstoupil na trh s Playboyem, časopisem, který se okázale tvářil jako průvodce vznikající poválečnou konzumní kulturou, ale ve skutečnosti závisel na ženských aktech, které byly jeho hlavním rysem. Hefner chtěl původně nazvat svůj časopis „Stag Party“ (Pánská jízda), což by možná byl mnohem poctivější titul, ale byl nucen jej změnit poté, co se objevily publikace pro venkovní aktivity s názvem Stag (Jelen). (Vydavatelé očividně nechtěli žádné zmatky mezi časopisem, který se profiloval nahými ženami, a časopisem, který se profiloval jelenem v říji.) Hefner sám byl znalcem pánských filmů a ve svém chicagském bytě pořádal večírky s promítáním, přičemž se snažil zbavit hosty rozpaků vtipnými průpovídkami. Dokonce i natočil vlastní pánský film s názvem After the Masquerade (Po maškarádě), v němž měl s jednou známou sex v maskách.
Prvního výtisku Playboye, v němž neuvedl svoje jméno kvůli obavám ze stíhání za obscénnost, se prodalo 54 tisíc výtisků, 80 procent nákladu, což bylo na nový časopis něco neuvěřitelného. Náklad Playboye další dva roky rychle stoupal, až koncem roku 1955 dosáhl půl milionu a v roce 1956 milionu výtisků, což předčilo i Hefnerova starého zaměstnavatele, tehdy dvacetiletý Esquire.
Úspěch Playboye odrážel vzestup konzumu – obojí bylo produktem dlouhého období veřejného sebezapírání. Spotřebitelé trpěli dlouho a těžce, nejdříve za Velké krize, pak za války. Když nastaly dobré časy, dostavil se i okázalý konzum veškerého zboží: auta, trouby, chladničky, televize, sterea, plastové zboží, hračky, zpracované potraviny, alkohol a samozřejmě i filmové vybavení. Potírán byl i sex a některé tradiční puritánské síly se zaměřily na Hefnera, jen aby byly odmrštěny úředními autoritami, které podporovaly novou éru tolerance. V roce 1955 Hefner podal žalobu na Americký poštovní úřad za to, že odmítl udělit Playboyi souhlas s doručováním, a dosáhl totálního vítězství. Federální soud vydal příkaz, který Poštovnímu úřadu zakázal zasahovat do distribuce časopisu a stanovil částku 100 tisíc dolarů Playboyi jako odškodné. Hefnerovi tak byla dána zelená v pokračování jeho výpravy za novým určením sexuality.
Kinsey a Hefner vydláždili cestu filmařům, kteří nyní nové sexuální uvolnění převedli na stříbrné plátno. Úřady naznačená zelená pro Playboye se přenesla na režiséra Russe Meyera, jehož film Nemorální pan Teas (The Immoral Mr. Teas, 1959) se stal prvním soft pornofilmem, který přešel přes cenzory a promítal se v hlavních kinech. Meyer strávil svoje dětství v kalifornském Oaklandu hraním si s kamerami. Jeho rodiče se rozvedli v roce 1922, krátce po jeho narození, a jeho matka zastavila snubní prstýnek, aby mohla Russovi ke čtrnáctým narozeninám koupit první osmimilimetrovou kameru. Když Spojené státy v roce 1941 vstoupily do války, Meyerovi bylo devatenáct a už byl kinematografem samoukem. Dobrovolně narukoval a byl přidělen ke 116. spojovací fotoskupině, fotografické jednotce Třetí armády generála George Pattona, kde sloužil spolu s Newyorčanem Stanleym Kramerem. Po válce se oba vydali zcela odlišnou cestou: Kramer režíroval na Oskary nominované filmy jako Loď bláznů (Ship of Fools, 1965) a Hádej, kdo přijde na večeři (Guess Who’s Coming to Dinner, 1967), zatímco Meyer fotil pro Hefnerův Playboy a Nemorálním panem Teasem přehodnotil, co je ještě přípustné v mainstreamových filmech.
Film, kde hlavní roli ztvárnil Meyerův kamarád z armády Bill Teas jako podomní prodavač, který má tajemnou schopnost narazit na nahé baculaté ženy, byl natočen za pouhých 24 tisíc dolarů, ale v nezávislých kinech vydělal více než milion. Jak poznamenal časopis Time, úspěch filmu „otevřel stavidla zlaté horečky soft pornografických filmů“. Co se Meyera týče, ten vložil vážnost tam, kde se jí nedostávalo. „Skutečnou vůdčí silou za rostoucí tolerancí naší společnosti je Hugh Hefner. Já jsem jeho obrázky jenom rozpohyboval.“
