Vichr
Proměna
Franz Kafka
Sugestivní fantaskní povídka, kdy se hlavní hrdina, jenž se odcizil sám sobě a smyslu svého života, proměnil v odporného brouka.
Doslov Josef Čermák.
z originálu "Die Verwandlung" přeložil Zbyněk Sekal
ilustroval: Marcela Štědrová
Edice Vichr, svazek 2
Pevná
Počet stran 112
vydáno 2020
ISBN: 978-80-7287-245-9
doporučená cena: 249,- Kč
ukázka:
Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve své posteli, že je proměněn v jakýsi obludný hmyz. Ležel na krunýřovitě tuhém hřbetě, a když trochu nadzdvihl hlavu, viděl své vypouklé, hnědé, obloukovitými výztuhami členěné břicho, na jehož temeni se přikrývka, hotova docela sklouznout, stěží ještě dokázala udržet. Početné, ve srovnání s jeho celkovou objemností žalostně tenké nohy se mu nemohoucně kmitaly před očima.
Co se se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jenom trochu moc malý lidský pokoj, ležel klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na kterém byla rozložena rozbalená kolekce vzorků soukenného zboží - Samsa byl cestující -, visel obraz, který si nedávno vystřihl z obrázkového časopisu a umístil do hezkého zlaceného rámu. Znázorňoval dámu, jež vybavena kožešinovým kloboukem a kožešinou kolem krku sedí zpříma a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž mizí celé její předloktí.
Řehořův pohled zamířil potom k oknu, a pošmourné počasí - bylo slyšet, jak dešťové kapky narážejí na okenní plech, - ho načisto roztesknilo. Což kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny ztřeštěnosti, pomyslel si, to však bylo docela neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, ale v nynějším stavu se nemohl dostat do této polohy. I když sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na ty mrskající se nohy, a nechal toho, teprve když začal v boku cítit ještě nikdy nepocítěnou, lehkou, tupou bolest.
Ach bože, pomyslel si, jaké namáhavé povolání jsem si to zvolil! Dennodenně na cestě. Obchodních trampot je mnohem víc než doma v základním obchodě a mimoto musím ještě snášet tohle svízelné cestování, starat se o vlaková spojení, nepravidelně, špatně jíst, stýkat se s lidmi v tom ustavičně střídavém, vždycky jen přechodném provozu, který nikdy nedospěje k srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Pocítil nahoře na břiše lehké svědění; sunul se po hřbetě pomalu blíže k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědivé místo poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo ohmatat jednou nohou, ale hned ji stáhl zpátky, neboť při dotyku ho obešlo mrazení.
Sklouzl zase zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání, pomyslel si, se dočista zpitomí. Člověk se musí vyspat. Ostatní cestující se mají jak ženy v harému. Když například někdy dopoledne zajdu zpátky do hostince, přepsat si získané zakázky, tihle pánové sedí teprve u snídaně. To bych tak měl zkusit u šéfa; okamžitě bych letěl. Ostatně kdoví, třeba by mi to velmi prospělo. Kdybych se kvůli rodičům nepřemáhal, dávno bych dal výpověď, postavil bych se před šéfa a z hloubi duše bych mu pověděl, co si myslím. Určitě by se svalil z pultu! Jsou to také divné způsoby, posadit se na pult a mluvit svrchu se zaměstnancem, který musí navíc přistoupit úplně blízko, protože šéf nedoslýchá. Nu, té naděje se ještě docela nevzdávám; jen až si našetřím peníze, abych splatil, co mu rodiče dluží - potrvá to snad ještě pět šest let -, rozhodně to udělám. Potom se to rozčísne. Jenomže prozatím musím vstávat, protože vlak mi jede v pět.
