Vichr
Jako pes
Filip Topol
Tři povídky Filipa Topola z osmdesátých let. Autobiografický hrdina v trojici povídek Filipa Topola je klímovským štvancem týraným vzpomínkami a přízraky, které mu ztělesňují triádu neodbytných vášní: klasickou hudbu, osudovou ženu a démona jménem Alkohol. Svými pokusy vzdorovat jejich magickým atakům, nemilosrdně rozrušujícím hranice mezi realitou a fikcí, dosahuje protagonista pokaždé jenom zdánlivé úlevy. Kniha je doplněna později napsanou povídkou Zápisky milencovy.
Filip Topol (12. června 1965 Praha – 19. června 2013 Praha) byl český zpěvák, pianista, skladatel a textař, vůdčí osobnost kapely Psí vojáci.
ilustroval: Adriana Rohde Kabele
Edice Vichr, svazek 7
Vázaná
Počet stran 88
vydáno 2021 (2. vydání)
ISBN: 978-80-7287-262-6
doporučená cena: 219,- Kč
datum vydání: 15. 10. 2022
ukázka:
ZÁPISKY MILENCOVY
uložené v láhvi a vylovené v Severním moři finskými rybáři 20. února 2001
I.
Když jsem přijel konečně do tohoto města (ve kterém jsem doufal nalézt trochu klidu a snad i
něco udělat), čekala mě na nádraží. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Jak jsme se poznali? Jak
jsme se seznámili? Bylo to rychlé. Sotva jsem se rozkoukal po šedivém peronu, vrhla se mi
kolem krku, vtiskla mi polibek, až mi naskočila husí kůže, a pošeptala mi do ucha: „Jsi to ty?
Jsi to ty! Jak jsem šťastná! Kdybych mohla, plakala bych… Už tě nikdy neopustím.“
Ani jsem se nebránil. Byla to láska na první pohled.
II.
Měl jsem ve městě možnost pobývat v jedné staré opuštěné dílně na periferii. Dříve to bylo
místo, kde se skladoval led, později tam snad montovali mrazicí boxy. Nevím. Ale bylo to
vcelku tiché a klidné prostředí. Hned jsme se tam spolu nastěhovali. A začali spolu žít. A to
velmi intenzivně.
Do toho soužití se už nic nevešlo, tak bylo nabité k prasknutí. Žádný další cit než naši lásku,
ba ani myšlenku na něco jiného, by mezi nás má milovaná ostatně ani nevpustila. Byla
všeobjímající, byla mou královnou, bohyní, hlídacím psem, kompasem, kotvou, snídaní,
obědem i večeří, s ní jsem vstával, s ní usínal, přestával jsem být svým vlastním pánem.
III.
Moc toho nenamluvila, nebylo třeba, její absolutní přítomnost byla sama výmluvná. Vypadá
to, že byla náročná, ale tak tomu nebylo, v podstatě nic, vůbec nic nepotřebovala, stačilo jí, že
je a že mě má, což tedy ano, o mé věrnosti pochybovat nemusela, ani nebylo možné ji
nějakým způsobem zradit, utéct, na chvíli se z toho vztahu vyvléknout, její objetí mi nedávalo
vydechnout a při jejích polibcích mi v žilách tuhla krev…
IV.
Když jsem se jí ptal, co se jí na mně tolik líbí, se stříbrným smíchem odpovídala: „Tvoje
kosti, nehty a hlava, to asi nejvíc, ale klouby, špička nosu a tvoje ztuhlý myšlenky, když se
ráno probouzíš, to mám taky ráda…,“ a smála se jako zvonkohra. „Ovšem, nejradši mám,“
pokračovala, „když s ledovým klidem koukáš z okna a tvoje sny se snášejí jako vločky sněhu.
Na skráních máš jinovatku a v duši…, jak bych to řekla? V duši máš důstojnost mrazu, hudbu
vichřice ze severu a s havraním chladem sleduješ, jak plyne čas!“
Jak jsem tohle od ní poslouchal, celý jsem se třásl a dech se měnil v páru. Ostatně ta milá
místnost šla prachbídně vytopit, a vůbec, co jsem vystoupil na nádraží, vládly městem dost
svízelné mrazy. Ale netřásl jsem se asi jenom zimou…
